PROSKURNÍK LÉKAŘSKÝ
Slézovité
Althaea officinalis L.
Malvaceae
 |
|
Vytrvalá bylina, v ČSSR. částečně chráněná, 60 -150 cm vys., hustě pýřitá až sametově plstnatá, ± šedozelená, s tlustým, vodorovně plazivým a rozvětveným oddenkem,
s četnými kořeny. Lodyhy jsou přímé, jednoduché nebo chudě větvené. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, dol. s čepelí trojhranně vejčitou, srdčitou, 3 - 5 laločnou, vespod s chomáčkovitými chlupy, střed. a hor. s vejčitou a mělce laločnatou.
Čepele všech listů jsou nepravidelně vroubkovaně pilovité až ± zubaté a podél hlav. žilek řásnatě ± složené. Květenství tvoří koncové hrozny z vrcholičnatých svazečků, nahloučených v úžlabí hor. listů. Květy na odčlánkovaných stopkách (perikládium)
jsou obojaké, paprsčité, pětičetné, s volnými obaly a s kalíškem ze 6 - 9 čárkovitě kopinatých lístků. Kališní lístky jsou vejčité, špičaté, korunní obvejčité, hedvábně lesklé, svrchu při spodině vousaté, bílé nebo bledě lilákové až růžové. Tyčinky
jsou jednobratré, s nitkami srostlými v dutý oblý sloupek, s jednováčkovými purpurovými prašníky. Semeník je svrchní z 10 plodolistů, s týmž počtem pouzder a čnělek prorůstajících tyčinkovou trubkou.
|
Plod je poltivý, terčovitý, rozpadavý v jednosemenné plůdky, sestavené kolem střed, sloupku; plůdky jsou hnědavé, na hřbetě vyklenuté a hladké. VII. - IX. V ČSSR vz.;
pobřežní křoviny, vlhké louky, pastviny a slaniska v nížině až pahorkatině nejteplejších oblastí. Druh roste v záp. a již. Evropě, ve vých. části střed. Evropy a odtud přes záp. Asii do Střed. Asie (± k 85 ° v. z. d.), k jihu izolovaně v již. Malé Asii,
Íránu, Afganistanu a Kašmíru. Význačná rostlina širšího poříčí řek ve stepním území od střed, toku Dunaje do již. Uralu. V některých oblastech záp. a střed. Evropy patrně jen zplaněle a ± zdomácněle. Zavlečené v severových. oblastech USA na slaných marších
při mořském pobřeží. - Drogou jsou kořeny (Radix althaeae) a listy (Folium althaeae). Pocházejí vesměs z kultur, protože p. se pěstuje v mnoha jiho- a středoevropských státech (např. Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí, NSR, SSSR, balkánské státy atd.).
Ze SSSR přichází na trh i droga z přirozených porostů. Kořeny, jsou-li tlusté, se po očištění loupou a podélně čtvrti a dále se upravuji řezáním na kostičky. Listová droga se získává z nepoškozených, rzí slézovou nenapadených listů, které se sbírají
průběžně po celou dobu vegetace. Kořenová droga se lehce láme a je krémově nažloutlá, listová je šedavě zelenožlutá, šedoplstnatá. Kořeny příjemně voní a mají slizovitě nasládlou chuť podobně jako listy, které však postrádají charakteristický pach kořenové
drogy. P. se pro farmaceutické účely pěstuje na menších výměrách, které dovolují pečlivou sklizeň. Výnosy kořenové loupané drogy dosahuji až 20 q/ha, listové 10 q z ha. Bylo vyšlechtěno několik výnosných kultivarů, u nás např. cv. Moravský a cv. Robusta.
Kořeny a listy p. patří mezi slizové drogy. Sliz, jehož stavebními látkami jsou galakturonová kyselina, rhamnóza, arabinóza, galaktóza a glukóza, je hlav. účinnou složkou drog. Kořeny obsahují 10% a listy 8% slizu. Mimo to obsahují drogy ještě kolem
7% minerálních látek, lipidy, proteiny, cukry (± 10%) a škrob (v kořenové droze až 30%).
Terapeutické využití drog závisí na fyzikálních vlastnostech slizu, který působí na zanícenou sliznici,
snižuje dráždivost a umožňuje rychlejší hojení, ať už se léčí sliznice dýchacích cest, zažívacího ústrojí apod. V lékařství se používá kořenová droga nejčastěji ve studenovodném výluhu, samotná nebo jako součást prsních čajových směsi (Species
pectorales) při chorobách hor. cest dýchacích a dále při zánětech zažívacího nebo vyměšovacího ústrojí, zejména při průjmových kolikách u dětí. Při zánětech sliznice v ústech se nálev osvědčil jako kloktadlo a listová droga jako součást
změkčující čajové směsi (Species emollientes) k obkladům na otoky. Proskurníkové drogy jsou součástí, některých hromadně vyráběných léčivých přípravků i galenických přípravků, např. sirupu proti kašli a chrapotu; výluh lze použít také jako emulgátor,
práškovaný kořen jako přísadu do pilulek k zlepšení jejich rozpadavosti, k výrobě některých masťových základů a do přípravků léčebné kosmetiky. V lidovém léčitelství se doporučuje jako součást čajové směsi proti astmatu.
|
P. se jako léčivka používá již od starověku, ve středověku patřil k prvým z pěstovaných léčivek a ani dnes neztratil nic na svém významu.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
