PODBĚL OBECNÝ
Hvězdnicovité (složnokvěté)
Tussilago farfara L.
Asteraceae (Compositae)
 |
|
Vytrvalá bylina, s dl. plazivým, šupinatým a výběžkatým oddenkem, s dvojími pupeny; z květních na hlav. oddenku vyrůstají zjara jednoduché, přímé, pavučinaté
stvoly s šupinami a s koncovým úborem světle zlatožlutých květů, z ostatních pupenů po odkvětu přizemní růžice dl. řapíkatých listů. Čepele jsou okrouhlé až vejčité, srdčité, 20 - 30 cm v 0, dlanitě 5 - 12 laločné, oddálené mělce zubaté, v mládí
oboustranně běloplstnaté. později svrchu lysé. Řapík je oblý, svrchu blíže čepele ± brázditý. Šupiny květonosných stvolů jsou střídavé, fialové, někdy zelené. Zákrov. je polokulovitý, jednořadý, jeho čárkovité listeny přecházejí v šupiny stvolů.
Lůžko je jamkatě tečkované, bez plevek. Květy se srostlými obaly jsou v paprsku úzce jazykovité, velmi četné (200 - 300), víceřadé, samicí a bez nektaru, květy v terči paprsčité, pětičetné, s korunou trubkovitě zvonkovitou, samčí, se zakrnělým
semeníkem, resp. vajíčkem, a na spodině čnělky se žlutým medníkem. Tyčinky jsou souprašné. Semeník je spodní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
|
Plodem jsou podlouhle válcovité, lysé nažky, na vrcholu s víceřadým chmýrem (přeměněný kalich) z jednoduchých, hedvábně lesklých paprsků, několikrát delších než plod.
II. - V., v horách později. V ČSSR hoj.; pole, pastviny, příkopy, náspy a u cest, hlav. na uvolněných podkladech (sesuvy, odvály, jámy, cihelny, lomy, navážky) z nížiny do hor. Druh roste téměř v celé Evropě a záp. Asii, na sev. až při 71°, na jihu převážně
ve vyšších polohách. Udává se také z hor severozáp. Afriky. Zavlečeně v Sev. Americe. Významný pionýr v osídlování nových podkladů, zejména hlinitých půd s dostatkem vápna. Zároveň obtížně vyhubitelný plevel. - Drogou jsou úbory (Flos farfarae) nebo
listy (Folium farfarae). Jsou to výlučně sběrové drogy. Úbory nesměji mít stopku (stvol) delší než 1 cm. Za 1 hod. lze sebrat, popř. pomocí upraveného česáčku (hřebenu), až 1 kg květní drogy. Je sírově žlutá, s medovým pachem a slizovitou, hořkou chuti.
Listy se odřezávají ručně pomocí nože či srpu a za 1 hod. lze sebrat až 5 kg. Listová droga je přirozeně zelená, bez pachu a se slizovitou, nahořklou chutí. Špatně sbírané (namačkané) a sušené listy černají a jsou jako droga bezcenné. Obě drogy se považuji
za slizové, protože slizy jsou jejich hlav. složkami. Slizy podbělu hydrolyzuji na fruktózu, glukózu, galaktózu, pentózu a kyselinu uronovou. V úborech byly ještě zjištěny kvercetinové glykosidy (0,36% rutinu a 0,28% hyperinu), lutein-epoxid karotenoidní
povahy taraxantin, triterpenoidní i neterpenické glykosidy blíže neznámé. Z triterpenických alkoholů jsou v úborech obsaženy izomerní arnidiol a faradiol, které byly izolovány i z úborů pampelišky, měsíčku a arnyky. Listová droga má vedle slizů (8%)
především tanin a triterpenické alkoholy a dioly.
Účinným souborem látek se podběl řadí k drogám s expektoračním, dezinfekčním a protizánětlivým účinkem.
V lékařství se drogy p. používají při zánětech hor. cest dýchacích k uvolnění hlenů, ke zmírnění kašle a usnadnění odkašlávání a k potlačení zánětů sliznic. Předpisují se v nálevu samotné nebo jako součást ”prsních” čajových směsí. Drogy
mají i mírný močopudný, protikřečový a protiastmatický účinek, což jejich použití při léčení zánětů hor. cest dýchacích jen podporuje. Podbělové drogy jsou i součástí některých antiastmatických čajových směsí a cigaret. Lidové léčitelství
doporučuje obklady z výluhu drog na záněty žil a na obtížně se hojící rány, protože podporují tvoření epitelu bez nadměrné granulace tkáně. Čerstvé mokré listy, přiložené na revmatismem stižené klouby a převázané teplým obalem, mírní
bolesti a namnoze odstraňují i otoky. Při furunkulóze urychlují takové obklady zrání vředů.
|
Obliba p. jako léčivky se přenesla ze starověku do středověku. Ještě na počátku novověku ho autoři některých bylinářů doporučovali ”proti veškerým chorobám prsou”. Dnešní
lékařství oceňuje podbělové drogy jako velmi účinné podpůrné léčivo bez jakýchkoli vedlejších účinků při léčbě chorob hor. cest dýchacích a zánětech sliznic.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
