OMĚJ ŠALAMOUNEK
Pryskyřníkovité
Aconitum napellus L sp. aggr.
Ranunculaceae
 |
|
Jedovatá vytrvalá bylina, v ČSSR chráněná, s řepovitě ztloustlými, černohnědými kořenovými hlízami, spojenými většinou po dvou (matečná a dceřiná hlíza) krátkou
větvi ± plazivého oddenku. Z vrcholového pupenu dceřiné hlízy vyroste v příštím roce nová rostlina. Lodyha je přímá, 40 - 150 cm vys., lysá nebo ± kadeřavě pýřitá. Listy jsou střídavé, dol. řapíkaté, střed. a hor. ± přisedlé, dlanitosečné, s 5—7
± kosníkovitými, 2krát zastříhávaně zubatými úkrojky a s šir. podlouhlými až čárkovitými cípy. Květenství tvoří ± hustý, zpravidla jednoduchý, zřídka rozvětvený hrozen. Květy jsou obojaké, souměrné, s ± pětičetnými, volnými obaly, fialové nebo
modré. Kalich je korunovitě zbarvený, po odkvětu opadavý, s hor. lístkem ve tvaru přílby, širší než vys., a korunní lístky jako medníky, s obloukovkou stopkou, na konci hlavatě zakončené a ukryté v přílbě.
Tyčinky jsou četné a gynaeceum ze 2 - 3 lysých plodolistů (i na břišním švů). Plodem jsou měchýřky, v mládí rozpřažené, každý s 10 - 16 nepravidelně trojhrannými, na hranách křídlatými a na ploškách hladkými nebo jemně svraskalými semeny.
|
VI. - VlIl. Z blízce příbuzných zástupců souborného druhu, většinou evropských endemitů, odlišných zejména tvarem hlízy, stavbou a oděním květenství, tvarem přilby, medníků
a listenců, rostou v ČSSR roztr. z Beskyd do Tater o. tuhý (A. firmum) a o. horský (A. callibotryon) z Krušnohoří do Jeseníků, oba na podobných stanovištích (nivy, kamenité svahy, zarůstající suti, u potoků, často pospolitě na dusíkem obohacených
pastvinách a u salaší v horském až subalpínském stupni). Areály obou druhů jsou v horských oblastech ve střed. a jihových. Evropě. Vlastní A. napellus s. str. u nás asi neroste. Je rozšířen ze záp. Evropy (Vel. Británie) nejdále do vých. Rakouska.
Druhým souborem druhů, jež mohou poskytovat léčivou drogu, je o. pestrý (A. variegatum sp. aggr.). Od předchozího souboru se liší kulovitou hlízou, háčkovitě zahnutým koncem medníků, přílbou vyšší než šir. a semeníky (3 - 5) na břišním švu brvitými.
VII - IX. V ČSSR jen vlastní druh o. pestrý (A. variegatum); roztr. v celém státě (vlhké lesy, křovinaté stráně a u potoků z nížiny do hor). Endemit pohoří střed. Evropy zasahující až do střed. Itálie, Bulharska a záp. Ukrajiny. - Drogou jsou
matečné i dceřiné hlízy (Tuber aconiti) pocházející pouze ze sběru na přírodních lokalitách z oblasti Alp, Karpat a Balkánu. Hlízy se vyrýpávají úzkým, pro tento účel uzpůsobeným rýčem. Drogou jsou již před sušením na koláčky rozřezané hlízy ± 2 cm v
Ø a několik mm tlusté, tmavě až světle hnědavé, s význačnou kresbou vodivého pletiva, bez pachu, s chutí ostře škrablavou, vyvolávající pocit dušení. Účinnými látkami jsou prudce jedovaté alkaloidy (1 - 3%), z nichž nejznámější i nejúčinnější je
akonitin (smrtná dávka pro dospělého je 3 - 6 mg!). Kromě akonitinu byly izolovány další alkaloidy, např. akonin, benzylakonin, hypakonin, hypakonitin, mesakonin, napelin, songorin a další. Drogy evropské provenience obsahují většinou aporfinový
alkaloid magnoflorin. Akonitin je prudký nervový jed. Již zevní použiti způsobuje po citelném podráždění (svědění, pálení) úplnou anestézii, což platí po požití toxických dávek pro celou nervovou soustavu. Tělesná teplota klesá a nastává smrt
zadušením. Proto je jednotlivá dávka akonitinu v pilulkách nebo tabletách jen 0,0001g!
Používá se při terapii neuralgických bolestí, např. zánětu trojklanného nervu, chronických zánětech kloubů
a výjimečně jako prostředek pro snížení horečky. K zevnímu znecitlivění se akonitin používá jen výjimečně jako 2% mast, omezeně též ve stomatologii V lidovém léčitelství se omějová droga nemohla pro vys. jedovatost uplatnit.
|
Zato však již od starověku patřila do jedového arzenálu travičů, také ale ke trávení škodné i do jedovatých směsi k napouštěni hrotů šípů a oštěpů u domorodců některých
oblastí Indie, Nepálu a Bhútánu (např. o. prudký, A. ferox). O zavedení drogy do terapie se zasloužil až koncem 18. stol. vídeňský lékař Anton Stoerck. Jeho příjmení se také objevilo v latinském pojmenování omějů (A. x stoerckianum). Léčba
omějovými alkaloidy je už vzácná a nemyslitelná bez dozoru lékaře.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
