OMAN PRAVÝ
Hvězdnicovité (složnokvěté)
lnula helenium L
Asteraceae (Compositae)
 |
|
Vytrvalá bylina, 80 - 150 cm. vys., s hlízovitě ztloustlým, rozvětveným oddenkem. Lodyha je tlustá, ztuha přímá, rýhovaná, jednoduchá nebo nahoře větvená,
huňatá až plstnatá. Listy jsou střídavé, s čepeli přízemních listů vejčitou až eliptičnou, špičatou, znenáhla klínovitě zúženou v křídlatý, ± dl. řapík, u lodyžních šir. vejčitě kopinatou, srdčitou nebo krátce sbíhavou spodinou přisedlou, u všech
listů svrchu roztroušeně mrtnatou, vespod přitiskle šedoplstnatou, nepravidelně vroubkovanou nebo tupě zubatou. Květy skládají veliké úbory, 5 - 8 cm v Ø, jednotlivě na konci listnatých větvi nebo sestavené do volného vrcholového chocholíku.
Lůžko úborů je ± ploché, lysé, bez plevek a zákrov ± polokulovitý, hustě střechovitý z víceřadých listenů; vnější s listovitým, srdčitým a špičatým, zejména na plodenství lopatkovitě rozšířeným přívěskem.
Květy jsou žluté, se srostlými obaly, v paprsku jednořadé, samicí, s jazykovitou korunou z kratičké trubky a z úzkého, na vrcholu 3 - 5zubého jazyka, v terči obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, s trubkovitě nálevkovitou, pětizubou korunou.
|
Kalich u obou typů květů je jako nezřetelný lem. Tyčinky jsou souprašné a semeník spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem jsou zakulacené, lysé, podélně proužkované
nažky, na vrcholu s dl. chmýrem ± z 30 jednoduchých, zoubkatě draslavých a na spodině často spojených paprsků (chmýr vzniká z kalicha). VII.-VIII. V ČSSR skoro od nepaměti pěstovaná trvalka pro ozdobu, ale i jako léčivka. Dnešní naleziště, zejména v
pahorkatině karpatské oblasti (na Slovensku hojněji), jsou zbytky býv. kultur nebo rostliny z nich zplanělé a zdomácnělé. Druh je pův., roztr., místy dosti hoj. jen v pohořích z jihových. Evropy do subtropů záp. Asie. V některých oblastech Evropy, Malé
Asii, v Japonsku a Sev. Americe roste zplanělé z dřívějších kultur nebo jako jejich zbytek (luhy, pobřežní křoviny, vlhké louky, živé ploty, zanedbané zahrady a parky, u starých hradů, zámků, klášterů; podobně u nás) v nížině až pahorkatině, mnohdy na
obtížně dostupných místech. V Alpách místy až v subalpínském stupni. - Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix inulae), sklizené většinou v druhém roce vegetace rostlin z kultur. Droga je okrově hnědá, s příjemnou fialkovou vůni (čerstvá voní po kafru),
s kořennou a hořkou chutí. Dnes se oman pěstuje jako léčivka ve Francii, v Belgii, Nizozemí, NSR, NDR a také u nás, kde se pěstuje vyšlechtěný kultivar cv. Goliáš. Kultury o. jsou známé i z USA. Účinnou látkou drogy je silice (1 - 3%), jejíž hlav. složkou
vedle azulenu jsou především seskviterpenické laktony, např. alantolakton a izoalantolakton, jež spolu s dalšími laktony dobře krystalizují, a byly proto uváděny jako jednotná látka a nazvány helenin nebo také omanový kafr. Z drogy byl dále izolován
triterpen friedelin, dammaradienol, barevné fytomelaniny a 45% inulinu, který se z drogy také izoluje.
Silice působí tišivě a expektoračně při zánětech hor. cest dýchacích, větši dávky účinkuji příznivě na zažívání
a mají i anthelmintickou účinnost. Droga se užívá v nálevu samotná nebo v čajových směsích a je i surovinou k výrobě některých hromadně vyráběných léčivých přípravků. Uplatňuje se při úporném kašli a zánětech průdušek, spojených se zahleněním.
Na odstranění střevních parazitů, hlav. škrkavek, mají být alantolaktony účinnější než chemicky blízký santonin, obsažený v úborech pelyňku cicvárového (Artemisia cina) rostoucího planě na stepích v sovětské Střed. Asii, jehož droga Flos
cinae (Anthodium cinae) se od nepaměti považuje za klasické anthelmintikum. Nálev drogy o. se dále doporučuje proti poruchám zažívání jako účinné choleretikum k zlepšení činnosti jater a zvýšenému vylučování žluči. Droga je doporučována
i jako diabetikům. Zevně se doporučuje v lidovém léčitelství k dezinfekci úst a na obtížně se hojící rány.
|
Ve voňavkářství je silice součásti některých aromatických kompozic. Nejstarší literární údaj o omanu (vyobrazení) je z r. 512 v díle Codex Constantinopolitanus. O. se
pěstoval pravděpodobně už ve starověku v Orientě jako kořenná zelenina, stejně i ve středověkém Německu. Spolehlivé zprávy o využiti o. v terapii jsou až v bylinářích z počátku novověku.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
