OCÚN JESENNÍ
Liliovité
Colchicum autumnale L.
Liliaceae
 |
|
Jedovatá vytrvalá bylina, se stonkovou (bazální), hruškovitou až vejcovitou, hluboko v půdě uloženou hlízou, na spočine s náhradními (svazčitými) kořeny. Rostlina
kvete na podzim, plodná je zjara. Hlízu obaluje blanitá hnědá šupina, kterou tvoří pochva nejdolejšího listu loňské rostliny. Z pupenu uloženého po straně hlízy vyroste v létě kratičký podzemní stonek, na něm šupinovité základy podzimních květů
a jarních listů. Na podzim vyrostou 1 - 3 bledě fialově nachové květy. Jsou obojaké, paprsčité, trojčetné, s nerozlišeným, srostlým obalem, s prodlouženou trubkou a nálevkovitým, svrchu pýřitým, šesticípým okvětím (3 + 3).
Tyčinky (3 + 3) s oranžově žlutými prašníky jsou vetknuté v ústí okvětní trubky. Semeník je svrchní ze 3 plodolistů, srostlých jen v dol. polovině, s četnými vajíčky na středoúhlých semenicích; je až na spodině okvětní trubky a proto ± hluboko
pod povrchem půdy. Po opylení a oplození se krátký podzemní stonek během podzimu a zimy prodlužuje a jeho nejdolejší část tloustne v novou hlízu, uloženou těsně vedle staré.
|
Zjara vyroste ze stonku růžice 4 - 5 bezřapíkatých, šir. kopinatých, plochých, celokrajných, masitých a až 40 cm dl. listů, mezi nimiž je podlouhle vejcovitá, špičatá,
měchýřkovitě nadmutá, tence kožovitá přehrádkosečná tobolka. Semena jsou ± kulovitá, matná, hnědá až černohnědá, jemně důlkatě tečkovaná a velmi tvrdá. Jarní i podzimní rostliny jsou 5 - 40 cm vys. VIII. - X. V ČSSR dosti hoj., místy však chybí; vlhké,
hlav. přihnojované, zaplavované a sečené louky, slatiny a olšiny z nížiny do podhůří. Druh roste v Evropě z Irska a Vel. Británie do Polska a záp. Ukrajiny a ze sev. Španělska do Bulharska a evropského Turecka. V pohořích ojediněle až do alpínského stupně.
- Drogou jsou prudce jedovatá semena (Semen colchici), zřídka o málo méně jedovaté hlízy (Tuber colchici). Zažloutlé, dozrávající tobolky se zjara seberou, nechají volně rozprostřené dozrát a potom se z nich semena snadno vyklepou. Hlízy se vyrýpávají
na podzim úzkým dloubákem, když ocúny kvetou. Odstraní se z nich zbytky loňských a předloňských hlíz a suší se navlečené na šňůrách nebo rozložené na lískách a pokrájené na plátky. Na průřezu jsou hlízy ledvinitého tvaru a po usušení mají barvu slonoviny.
Drogy ocúnu jsou bez pachu a mají škrablavě hořkou, odpornou chuť. Jsou výlučně sběrové, s malou poptávkou. V poslední době přicházejí na trh z Turecka a ze zemí Balkánského poloostrova. Účinnými látkami jsou prudce jedovaté alkaloidy, kterých bylo zatím
izolováno více než 20. Nejznámější je kolchicin, kterého je v osemení 0,2 - 0,6% a semena jsou na něj nejbohatší. V hlízách je obsažen především o něco méně jedovatý demekolcin (± 0,4%) a glykoalkaloid kolchikosid. Kolchicin patři k nejjedovatějším
rostlinným metabolitům, jeho smrtná dávka pro dospělého je již 50 mg! Proto je také jeho upotřebitelnost v terapii značně omezená.
Pokládá se za účinný prostředek proti dně a akutnímu (nikoli-chronickému) revmatismu, mechanismus účinku
není ale přesně známý. Nikdy se nepředpisuje samotná droga, nýbrž jen čisté izolované alkaloidy, popřípadě jejich polosyntetické deriváty. Jsou přesně dávkované v hromadně vyráběných léčivých přípravcích. Vzácnou výjimkou je lihový výtažek
(Tinctura colchici), který se někdy předpisuje do vícesložkových, v lékárně ”magistraliter” vyráběných léčiv. Kolchicin zabraňuje průkazně dělení buněk, aniž by postihoval jaderné dělení. Z toho vyplynula snaha využít této vlastnosti k potlačení
zhoubného bujení - rakoviny. Vys. jedovatost kolchicinu však ukázala v tomto směru jeho nepatrnou použitelnost. Jako vhodnější se jeví 30 - 40krát méně jedovatý demekolcin, používaný s určitým úspěchem proti myelóze, při léčení nádorů mízních uzlin
a rakoviny kůže. Léčení probíhá pod kontrolou lékaře a při prvních příznacích toxicity (průjmy, nevolnost, zvracení) je nutno přestat. Je zvláště nebezpečné, že příznaky otravy se projeví až za několik hod. po požití, kdy je jed již v krevním
řečišti.
|
Známost ocúnu jako léčivky i jako jedu sahá až do starověku (Středomoří). Vysoká jedovatost však bránila a brání širšímu uplatnění, jež je stále závislé na objeveni nových,
méně jedovatých, ale účinných polosyntetických derivátů alkaloidů ocúnu.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
