MAJORÁNKA ZAHRADNÍ
Hluchavkovité (pyskaté)
Majorana hortensis Moench
Syn.: Origanum majorana L.
Lamiaceae (Labiatae)
 |
|
Jednoletá, v kultuře také dvouletá bylina (v pův. domovině jako vytrvalá nebo h), 10 - 60 cm vys., silně aromatická, většinou šedoplstnatá. Lodyhy jsou přímé nebo
vystoupavé, tenké, ale tuhé, bohatě větvené. Listy jsou křižmostojné, dol. krátce řapíkaté, hor. přisedlé, s ± ztloustlou, nezřetelně žilkovanou, obvejčitou, eliptičnou až kopisťovitou, zaokrouhlenou, celokrajnou až řídce pilovitou čepelí. Květenství
je vrcholové, hroznovité až latovité, kuželovité, z kulovitých, vejcovitých až hranolovitých, krátce stopkatých lichopřeslenů v úžlabí hor. listů. Květy jsou drobné, přisedlé
v paždí okrouhlých listenců, obojaké, souměrné, se srostlými obaly, po 8 - 12 (24) v lichopřeslenech. Kalich je jednopyský, jen s hor. celokrajným až krátce trojzubým a brvitým hor. pyskem a koruna pyskatá, bílá, bledě liláková nebo růžová, s hor.
pyskem mělce dvoulaločným a s dol. trojklaným. Tyčinky jsou dvoumocné, vyniklé z krátké korunní trubky. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý, na spodině s nektariovým prstencem. Plodem jsou 4 světle hnědé, vejcovité a hladké tvrdky.
|
VII.-IX. V ČSSR se dosti hoj. pěstuje v zahradách, také v polních kulturách jako kořeni a částečně léčivka v teplých oblastech. Pův. z Libye přes Egypt do Před. Asie,
snad až do Indie. Od starověku v kultuře ve Středomoří a Orientě. V Evropě se nejdále na sev. pěstuje v Anglii a ve Skandinávii. Hoj. zplaňuje a zdomácňuje ve Středomoří, ve střed. Evropě jen přechodně. - Drogou je bohatě otištěná nať (Herba majoranae),
sbíraná na počátku rozkvětu. Droga nesmí obsahovat bezlisté a zdřevnatělé dol. části lodyh. Listy se po usušeni snadno odrolují. Po odstranění lodyh se tak získá hodnotnější droga. Je svěže zelená, příjemně a charakteristicky vonná, s chuti ostře kořennou
a chladivě hořkou. K významným výrobcům majoránky patří Španělsko, Francie, Itálie, Jugoslávie, Rakousko, NSR a NDR, Československo, Maďarsko a Bulharsko. Majoránka se pěstuje také v Indii a v USA. Pěstitelé rozlišují 2 morfotypy majoránky, tzv. francouzskou
”keříčkovou”, mohutného vzrůstu, bohatě větvenou, světle zelenými listy hustě olistěnou a později kvetoucí. U nás je známá pod německým kultivarem cv. Blattmajoran. Druhým morfotypem je tzv. německá majoránka, chuději vzrostlá, méně větvená, s šedozelenými
listy, ranější a s jemnější vůní i chutí. U nás je známá pod německým kultivarem cv. Knospenmajoran, k tomuto morfotypu patří i naše kultivary cv. Bzenecká, cv. Kutnohorská a cv. Marcelka. U nás dává majoránka výnosy ± 20 q/ha. Účinnou složkou drogy
je silice (0,7 - 3,5%). Její složeni v závislosti na původu i kultivaru se příliš nemění. Za hlav. složku silice se považuje cis-sabinenhydrát. O složení silice není mnoho známo, i když se používá majoránka skoro od nepaměti. Obsahuje z terpenických
látek terpinen, terpineol a terpinenol. V droze indického původu byl zjištěn linalool a dále metylchavikol, karyofylen, karvakrol a eugenol. Tyto látky nejsou však pro drogu evropského původu typické. Kromě silice jsou v nati - majoránky blíže neznámé
hořčiny.
Majoránka působí příznivě zejména na zažívací ústrojí, má protikřečové vlastnosti, zvyšuje vylučování žaludečních
šťáv a žluči, účinkuje i močopudně a dezinfekčně. Ve větších dávkách působí (jako i některé další siličné drogy) tlumivě na centrální nervový systém. V medicíně i v lidovém léčitelství se u nás používá omezeně, a to v nálevu při poruchách
trávení, dále při nervové vyčerpanosti, bolestech hlavy, stavech sklíčenosti, ale také při nachlazení a zánětech hor. cest dýchacích. Majoránková silice nebo výluh z drogy je přísadou do mastí na obtížně a zdlouhavé se hojící rány, na mokvavé
vyrážky, do ústních vod. kloktadel a do aromatických osvěžujících koupelí.
|
Majoránka je jako léčivá rostlina prokazatelně známá již z dávného Egypta, hoj. ji doporučovali také středověcí arabští lékaři. Mnohem více než ve farmacii se používá
v potravinářství, a to samotná nebo v kořenných směsích. Je nenahraditelným kuchyňským kořením skoro na celém světě. Uplatňuje se jako kořenná přísada do polévek, omáček, nádivek a při úpravě některých uzenářských výrobků a masitých jídel.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
