BEDRNÍK OBECNÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Pimpinella saxifraga L.
Apiaceae (Umbelliferae)
 |
|
Vytrvalá bylina, šedopýřitá, někdy až lysá, za květu s přizemní listovou růžici. Kořen je vřetenovitý, s ostře pryskyřičně páchnoucím ”mlékem” a lodyha oblá, plná,
jemně rýhovaná, větvená, 15 - 60 cm vys. Přízemní listy jsou řapíkaté, lichozpeřené, s přisedlými, srdčitě okrouhlými, ± zubatými, zřídka až peřenosečnými lístky. Střed. lodyžní listy jsou pochvatě přisedlé, hluboce dělené, s trojklanou až jednoduchou
čepelí. Květenství tvoří okolík ze 6 - 25 okolíčků, většinou bez obalu a obalíčků. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kalich je nezřetelný a korunní lístky jsou bílé až nachové, vně štětinkaté. Semeník
je spodní ze 2 plodolistů, s 2 ± rozestálými čnělkami, vyčnívajícími z vyklenutého nadplodního žláznatého terče. Plodem jsou vejčitě kulovité, z boků slabě smáčklo dvounažky, dělicí se ve zralosti svisle odzdola ve 2 nažky, jež jsou řídce štětinkatě
mrtnaté, na hřbetě zaoblené a s nízkými nevyniklými 5 hlav. žebry, mezi nimiž jsou droboučká žebra vedlejší. VI.-X. V ČSSR hoj.; suché louky, pastviny, skalnaté svahy, meze, světlé lesy a u cest z nížiny do hor.
|
Druh roste skoro v celé Evropě, záp. Asii a ze sev. Pákistánu do střed. Sibiře, až k 112° v. z. d. Zavlečené a zdomácněle v Sev. Americe, pomíjivě také na Nov. Zélandě.
Druh značně proměnlivý ve velikosti, v odění, členění listů a barvě korun. Rostliny hustě šedopýřité, s kořenem po naříznutí se modře zbarvujícím a rozšířené v nejteplejších oblastech areálu druhu se oddělují dnes většinou jako druh b. černý (P. nigra).
- Drogou jsou kořeny (Radix pimpinellae). Získávají se převážně z planých rostlin na podzim vyrýpáváním. Droga výrazně kořenně páchne a ostře palčivě chutná. Účinnými složkami v droze jsou deriváty kumarinu, zejména furokumariny (pimpinelin, izopimpinelin,
bergapten, izobergapten, umbeliferon). Droga obsahuje rovněž malé množství silice s protizánětlivými azulenogenními složkami. Byly zjištěny rovněž kumariny spondin a spondilin, izolované původně z oddenků okoličnaté rostliny bolševníku obecného (Heracleum
sphondylium). Z drogy byl také izolován izoeugenolepoxid, několik polyinů (acetylénové sloučeniny), saponiny, organické kyseliny a cukry.
B. byl od nepaměti a je stále značně ceněn v lidovém léčitelství, i když se jeho dřívější použití podstatně
zúžilo. Ve středověku byl pokládán za lék proti moru a byl i součástí všeléčivého dryáku. V Německu se od 2. poloviny 16. stol. začal dokonce pěstovat jako léčivá rostlina. Obecné užívání drogy v lidovém léčitelství jako dezinficiens močových
cest, kloktadlo, prostředek proti tvoření ledvinových kaménků a k přípravě koupelí na obtížně se hojící rány se dnes považuje za obsoletní. Soubor účinných látek drogy ovlivňuje však především zvýšení sekrece sliznic hor. cest dýchacích,
což podmiňuje její dnešní použití jako expektorans při katarech průdušek, kašli, chrapotu a astmatických potížích. Vhodnou lékovou formou je nálev. Tinktura nebo nálev z drogy se někdy používá jako stomachikum nebo digestivum. již zmíněný
b. černý se používá v lidovém léčitelství k přípravě koupelí na obtížně se hojící rány, protože jeho silice má údajně lepší protizánětlivé a hojivé účinky.
|
Silice se získává z obou druhů destilací kořenů s vodní párou. Používá se hlav. v likérnictví. Mladé listy čerstvých rostlin se místy upravuji na jarní salát nebo se jimi
koření omáčky. Rovnocennou drogu skýtají také kořeny b. většího (P. major). Jeho rostliny mají lodyhu ostře hranatou, dutou, lístky přízemních listů řapičkaté a nažky lysé, se zřetelně vyniklými 5 hlav. žebry. V ČSSR roztr.; louky, křoviny, světlé
lesy a u vod z nížiny do hor, nejvýše do subalpínského stupně. Roste pouze v Evropě, na vých. ještě v oblasti Kavkazu. Pro taxonomické rozlišení matečných rostlin bedrníkových drog jsou důležité rozdíly ve vnitřní stavbě zralých nažek, jež lze zjistit
na jejich příčných řezech. Tento typ diagnostických, avšak zároveň diakritických znaků je většinou prvořadým ukazatelem pro správné určení většiny druhů miříkovitých rostlin.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
