LIBEČEK LÉKAŘSKÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Levisticum officinale W. D. J. Koch
Apiaceae (Umbelliferae)
 |
|
Vytrvalá bylina, 100 - 200 cm vys., s tlustým, větveným, hnědavým, nahoře kroužkovaným a dole podélně brázditým oddenkem, který páchne nápadně po polévkovém koření
typu ”maggi”. Z oddenku vyrůstají dl. rozvětvené, žlutohnědé kořeny. Lodyhy jsou přímé, tlusté, oblé, lysé, bíle ojíněné a duté, k vrcholu větvené. Listy jsou střídavé, masité, lesklé a tmavozelené, dol. dl., vyšší kratčeji řapíkaté, nejhořejší
krátkými, blanitě lemovanými pochvami přisedlé. Čepele jsou v obrysu ± trojhranně kosníkovité, trojené 1 - 2 (3)krát peřenosečné, k vrcholu lodyh chuději členěné. Ukrojky posledního řádu vel., kosníkovitě obvejčité a vpředu hrubě zastříhávaně zubaté,
s chrupavčitými zuby. Květenství tvoří hustý okolík, složený z 12 - 20 okolíčků na tlustých, hranatě brázditých paprscích, s obalem i obalíčky. Květy jsou drobné, obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kalich je nezřetelný
a korunní lístky zeleno - až bledožluté, eliptičné, vně papilózní a na vrcholu vykrojené. Semeník je spodní ze 2 plodolistů,
|
dvoupouzdrý, na vrcholu s nadplodním, nízce čihovitým, leskle žlutým, žláznatým terčem. Plodem je elipsoidní, ze hřbetu smáčklá, lesklá, lysá, mírně svrasklá a žlutohnědá
dvounažka dělicí se ve zralosti svisle odzdola ve 2 nažky, jež jsou pětižeberné, na třech střed, žebrech s nízkým, na okrajových s vyšším křídlem. VIl.-VlIl. V ČSSR se roztr. pěstuje z podhůří do hor, hlav. ve venkovských zahrádkách jako zeleninové koření
(kořeny, listy), řidčeji jako léčivka a občas zplaňuje. Ve středomořských oblastech již. Evropy v kultuře snad již od starověku, ve střed. Evropě od 8. stol, nejdříve v zahradách klášterů. L. je kulturního původu, za výchozí se považuje planý druh l.
perský (L persicum) z hor jihozáp. Íránu. Začátky pěstováni libečku je možno klást do Orientu. - Drogou je oddenek s kořeny (Radix levistici), sklízený výhradně z pěstovaných rostlin. Droga je šedo- až žlutohnědá, na lomu světlá, páchne kořenně
a nasládle, později ostře kořenitě a nahořkle chutná. Při sběru a další manipulaci s drogou se mohou u citlivějších osob vyskytnout alergické vyrážky vlivem furokumarinů obsažených v droze. L se pěstuje nejen v Evropě, ale také v USA, po zahradnicku
nebo v polních kulturách. Výnosy jsou značné, až 30 q/ha. Bylo vyšlechtěno několik výnosných kultivarů, u nás např. cv. Magnum. Účinné látky jsou v libečkové silici, již droga obsahuje ± 1%. Obsahuje až 70% ftalidů (laktonů kyseliny fialové), z nich
především n-butylidenftalid, n-butylftalid a ligustilid, který je výraznou aromatickou složkou silice. Kromě ftalidů obsahuje silice terpineol a karvakrol, Z drogy byly izolovány také furokumariny psoralen a bergapten. V listech libečku byl nalezen rutin.
Droga je výrazně močopudná. V medicíně se používá samotná nebo v čajových směsích jako výluh, popřípadě nálev
(výluh vlažnou vodou je účinnější) při zánětech močového měchýře a močových cest. V lidovém léčitelství se využívají navíc karminativni účinky drogy, řidčeji účinky emenagogní a expektorační. Zevně se droga přidává do posilujících
koupelí. Obecně se uznává příznivý vliv libečku na zažívání. Z toho vychází jeho prastaré používání v kuchyni jako koření. Pro tyto účely se používají především čerstvé nebo sušené listy, méně kořeny s oddenky a plody. Dodává pokrmům výraznou chuť
i vůni, nemá však, bohužel, stále takové rozšíření a oblibu jako příbuzná petržel nebo celer. Libečkové koření je vynikající přísadou do polévek, omáček, při úpravě hovězího a skopového masa, pikantních zeleninových i masových salátů atd. Není
však součásti známého polévkového koření typu ”maggi”, i když zejména pachem čerstvých listů a oddenků na ně upomíná. Droga se využívá také při přípravě některých speciálních žaludečních likérů.
|
Libeček byl velmi vychvalovanou léčivkou zejména v období od konce středověku do začátku novověku, kdy nechyběl v žádném tehdejším bylináři. Nejstarší spolehlivý údaj
je v nařízeni a výnosech franského krále Karla I. Velikého (tzv. Capitulare de villis) pro královské statky z r. 795 a v pozdějším seznamu rostlin, doporučovaných k pěstování v královských zahradách (z r. 812), kde se l. uvádí jako leusticum, libesticum
nebo livesticum.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
