KŘEN SELSKÝ
Brukvovité (křížaté)
Armoracia rusticana Ph. Gaertn.,
B. Mey. et Scherb.
Syn.: A. lapathifolia Usteri
Brassicaceae (Cruciferae)
 |
|
Vytrvalá bylina, lysá, 40 - 150 cm vys., s dl. válcovitým, svislým, vícehlavým, žlutavě bílým kořenem, s ± vodorovnými výběžky. Lodyha je přímá, hranatě brázditá,
dutá, nahoře větvená. Listy jsou střídavé, přizemní řapíkaté, až 100 cm dl., s vejčitě podlouhlou, srdčitou vroubkovanou čepeli. Dol. lodyžní listy kratčeji řapíkaté, s laločnatou až hřebenitě peřenoklanou čepelí, střed. zúženou spodinou přisedlé,
podlouhlé až kopinaté, tupé, ± vroubkovaně pilovité, hor. čárkovité a ± celokrajné. Květenství je lata z četných hroznů. Květy bez podpůrných listenů jsou obojaké, bisymetrické, dvoučetné, na přímo odstálých stopkách a příjemně vonné. Kališní lístky
(2+2) jsou šiř. vejčité, s bělomázdřitým okrajem a korunní 4 (v jednom kruhu), šir. obvejčité, s krátkým nehtem, bílé. Tyčinky jsou čtyřmocné. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů, nepravou semenicovou přehrádkou dvoupouzdrý, při spodině semeníku
a tyčinek nektarové žlázky ve tvaru úzkého prstence. Plodem jsou kulovité až obvejcovité šešulky na šikmo odstálých
|
stopkách, dlouho uzavřené a s nezřetelně žilkovanými chlopněmi odtrhávajícími se na plodu odzdola. V pouzdrech je po 4 - 6 černých, plochých, jemně bradavičnatých semen
ve dvou řadách. Pěstované rostliny jsou většinou neplodné. Množí se výhradně vegetativně kořeny z adventivních pupenů. V. až VIl. Pův. nejspíš v nížinách v jihových. evropské části SSSR (hlav. v území mezi řekami Dněpr - Don - Volha) a v sousedních oblastech
záp. Asie (při řekách, potocích, na rumištích a .pustých místech). Pěstuje se ve většině Evropy a zplaňuje (podél vod, návsi, příkopy, u cest a plotů, v horách někdy až do subalpínského stupně). V Čechách zdomácněle ve vlhkých křovinách v povodí Berounky,
Vltavy a Labe. K. se pěstuje také v Japonsku, Sev. Americe, Chile a na Nov. Zélandě. Ve střed. Evropě jsou kultury křenu nejpozději od 12. stol. - Drogou pro farmacii i potravinářství jsou čerstvé kořeny (Radix armoraciae recens), sklizené na podzim
z kultur (křenovky), s výnosem až 45 q/ha. U nás bylo vyšlechtěno několik kultivarů, např. cv. Malen (malínský), cv. Krenox, cv. Slovenský a cv. Bavorský. Jakostní kořeny mají být 30 - 40 cm dl., rovnoměrně tlusté a hladké, na povrchu okrové a na řezu
bílé, při strouhání nesměji rychle hnědnout. Na trhu je křen ve svazcích nahrubo očištěných, kořeny se operou až před upotřebením. Čerstvý křen má nezaměnitelný pach, palčivou chuť a dráždí k slzeni. Kořeny různých kultivarů k. se liší stupněm ostrosti
nebo nasládlostí, té se u potravinářských křenů dává přednost. Účinnou látkou drogy je hořčičná silice (až 2%) obsahující alylizotiokyanát a další izotiokyanáty. Tyto látky vznikají po nastrouhání (poraněni pletiv) kořene z hořčičného glykosidu sinigrinu
(myronan draselný) jeho štěpením enzymem myrosinázou. V listech k., užívaných také někdy v lidovém léčitelství, jsou obsaženy flavonoidy. Obsahové látky k. jsou těkavé a mají vynikající fytoncidní antimikrobiální účinky.
V lidovém léčitelství se používá čerstvě nastrouhaný při potížích vyvolaných infekcí močového ústrojí, při
nechutenství, zahlenění hor. cest dýchacích, v tom případě i jako sirup. Zevně se přikládá jako ”křenové placky” (nastrouhaný zabalený v mulu) na bolestivé, revmatismem nebo ischiasem postižené končetiny (prokrvení pokožky) nebo na obtížně
se hojící rány. V lékařství se křen používá ve formě hromadně vyráběných léčivých přípravků obsahujících glukosinaláty^z nichž se účinné izotiokyanáty uvolňuji až po požití. Dále čerstvě nastrouhaný (tradiční léková forma) a nebo výluh připravený
za studena. Okruh jeho použití se časem zúžil na podpůrnou terapii při infekční žloutence a chronickém zánětu jater, při zatvrzelých infekcích močových cest a střev. Na pokusných zvířatech byly prokázány i protinádorové účinky. Nadměrné
dávky však dráždí sliznice.
|
V potravinářství má čerstvý k. jako pikantní koření už dávno své pevné místo (zeleninové konzervy, speciální hořčice a omáčky, jako kořenná příloha k uzeninám, do rybích
pokrmů, k masům s nastrouhanými jablky apod.). Je to prastará kulturní rostlina, za její dnes světové rozšířeni a nejspíš i za zavedení do kultury vděčíme našim slovanským prapředkům.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
