KMÍN KOŘENNÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Carum carvi L.
Apiaceae (Umbelliferae)
 |
|
Jednoletá až vytrvalá bylina, v kultuře většinou dvouletá, lysá, s vřetenovitým, bolavým, mrkvovitě páchnoucím kořenem, 30 - 80 cm vys. Lodyha je přímá,
hranatě rýhovaná, větvená, oddálené listnatá. Listy jsou střídavé, dol. pochvatě řapíkaté, v obrysu vejčitě podlouhlé, 2 - 3krát peřenosečné až zpeřené, s nejdolejším párem úkrojků (lístků) prvého řádu křižem proti sobě a šikmo k ploše čepele (důležitý
znak pro rozeznání rostlin kmínu od vzhledově podobných okoličnatek!), střed. a hor. listy pochvatě přisedlé. Úkrojky (lístky) jsou čárkovitě kopinaté až niťovité. Květenství tvoři okolík z 5- 16 okolíčků na přímo odstálých, nestejně dl. paprscích.
Okolíčky jsou bohaté, s přímými paprsečky. Obal i obalíčky většinou chybějí. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kalich je nezřetelný, pětizubý a korunní lístky přiokrouhle obvejčité, hluboce dvoulaločné, bolavé
až růžové, obvodové v okolíku ± paprskující. Tyčinky jsou vetknuty při obvodu nadplodního, kuželovitého, žláznatého terče, posazeného na vrcholu spodního semeníku ze 2 plodolistů a dvoupouzdrého.
|
Plodem je podlouhle elipsoidní dvounažka dělící se ve zralosti svisle odzdola ve dvě nažky, jež jsou ± srpkovité, lysé, ale drobně, pravidelně hrbolkaté, hnědé, s 5 bolavými,
nízkými a zaoblenými žebry, po rozemnutí kořenně vonné. V. - VIl. V ČSSR hoj.; louky, pastviny, meze, pustá místa a u cest z nížiny do hor, tam převážně jako ruderál v místech, kudy táhne pasený dobytek. Druh roste v Evropě, v oblasti Kavkazu, na Sibiři
(po Kamčatku) a v záp. části Střed. Asie. Z kultury nezřídka zplaňuje a zdomácňuje, zavlečené roste skoro na celém světě. - Drogou jsou nažky (Fructus carvi), sklízené dnes výhradně z kultur. Kmín se pěstuje v řadě středoevropských států, také v Anglii
a ve Skandinávii, pak ve Středomoří a v USA. Dlouhou dobu byl nejlepší velkoplodý nizozemský kmín z okolí města Groningenu (tamní kultury asi od r. 1850), východoevropský kmín, ač příjemně aromatický, je drobnoplodý. Náš kmín patří k nejlepším. Jeho
věhlas vznikl pěstováním krajových kultivarů cv. Český a cv. Moravský, nové kultivary cv. Ekonom a cv. Rekord se počítají mezi světovou špičku a dobře se prodávají v zahraničí. Výnosy se pohybují od 20 do 25 q/ha. Pěstuji se jako dvouleté kultury. Droga
je černohnědá, ostře kořenně voní a chutná. Účinnou složkou drogy je silice (3 - 7%). Skládá se z D-karvonu (50 - 60%), limonenu (40 - 50%) a nepatrného množství karveolu, dihydrokarvonu, mono- a seskviterpenů. Silice má spasmolytické účinky a odstraňuje
křeče zažívacího ústrojí (žlučník, žaludek, střeva) a spolehlivé také nadýmání. Kmín stejně jako anýz, fenykl a koriandr se užívá v nálevu, zřídka samotný, častěji v čajových karminativních směsích, často i preventivně proti očekávaným poruchám trávení,
proti nadýmáni a nechutenství po dietních chybách.
V lidovém léčitelství je droga oblíbena i při chorobách z nachlazení k uvolnění hlenů (expektorans)
nebo zevně do prokrvujících mazáni při revmatických a ischiatických bolestech. Nejisté je použití nálevu z k. ke zvýšení laktace a zevní použiti proti cizopasníkům kůže. Kmínová silice se upotřebuje při přípravě některých galenik,
např. Aqua carminativa, Spiritus carvi apod.
|
Mnohem obsáhlejší využití než ve farmacii má však kmín v potravinářství a k destilaci silice. U nás představuje na 40% z celkového množství všech používaných druhů koření
dohromady. Je nepostradatelný v pekařství, sýrařství a uzenářství, v kuchyni při výrobě masových a zeleninových konzerv a konečně v likérnictví (kmínka, alaš). Zbytky po vymlácení k. se buď využívají pro destilaci silice horší jakosti, nebo se přidávají
k ochucení do krmných směsi pro dobytek. Historie k. jako důležité užitkové rostliny je prastará. Jeho nažky byly zjištěny mezi rostlinnými zbytky v kolových stavbách z neolitů.
Nejstarší literární údaj o k. je z doby íránského krále Karla l. Velikého z konce 8. století. V bylinářích se uvádí již jako významná léčivka. Ve starověkém Středomoří k. neznali. Nahrazovali ho kořennými nažkami jiných okoličnatek, především šabreje
kmínovitého (Cuminum cyminum), pův. z Před. Asie, ale pěstovaného snad od nepaměti ve Středomoří, Orientě i ve vých. Asii. Dnes také v Sev. Americe a Chile.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
