JEHLICE TRNITÁ ("BABÍ HNĚV")
Bobovité (motýlokvěté)
Ononis spinosa L.
Fabaceae (Papilionaceae)
 |
|
Polokeř, 10 - 80 cm vys., s krátkým dřevnatějícím oddenkem a dl., pevnými kořeny. Stonek je bohatě větvený, přímý nebo vystoupavý, s četnými pichlavými kolci,
± dvouřade protistojně chlupatý. Listy jsou střídavé, dol. trojčetné, hor, jednoduché, oboje s palisty přirostlými k řapíku. Lístky jsou eliptičné až podlouhlé, jemné žláznaté, v hor. polovině pilovité, s koncovým lístkem zřetelně řapíčkatým. Květy
jsou jednotlivé, na kolcovitých brachyblastech (zřídka po 2 - 3) a v řídkých listnatých hroznech. Jsou obojaké, souměrné (motýlovité) a kromě pestíku pětičetné. Kalich je
srostlolupenný, dvoupyský, pětiklaný, žláznatý a v ústi krátce chlupatý, koruna volnoplátečná, nachová, sytě růžová až bělavá, s pavézou vně žláznatou, s křidly do poloviny její délky a se zobánkatým člunkem. Tyčinek je 10, jednobratrých. Semeník
je svrchní, jednoplodolistový, stopkatý. Plodem je vejcovitý, šídlovitě zobánkatý, měkce chlupatý lusk zdéli kalicha a s 1 - 3 semeny, z nichž však dospívá jediné.
|
Semeno je kulovité, hnědé a černavě skvrnité. VI. - IX. V ČSSR roztr.; suché stráně, louky a pastviny, okraje lesů, u cest a poli v nižších polohách teplejších oblastí,
zejména na vápnitých podkladech. Druh roste v Evropě a záp. Asii z již. oblasti mírného pásu do subtropů, na vých. až do Turkestánu. Je značně proměnlivý, členi se v několik poddruhů, z nichž u nás roste kromě vlastního poddruhu subsp. spinosa
(endemit záp. a střed. Evropy) ještě subsp. austriaca (Bílé Karpaty); další poddruhy, z nichž některé jsou pokládány za druhy, rostou v již. a jihových. Evropě a záp. Asii. Jejich ohraničení není dokonale známo, jsou spojeny četnými přechodnými
formami, u nichž není přesně zjištěno, které jsou hybridogenního původu a které nikoli. - Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix ononidis). Droga má nasládlý pach i chuť, která později přechází v natrpkle nasládlou a škrablavou. Z velké části se získává
sběrem, který je obtížný (kořeny hluboko v půdě a ostré pichlavé kolce), a proto je často nedostatková. Na trhu je hlav. z již. a jih-vých. Evropy, většinou s oddenky dalších poddruhů i druhů, zejména j. plazivé (O. repens) a j. rolní (O. arvensis).
Oba druhy rostou také u nás roztr. na suchých stanovištích v nižších polohách teplejších oblasti. Jejich areály se rozkládají v témž rovnoběžkovém rozmezí jako j. trnitá; j. plazivá jen v Evropě, j. rolní také ještě v záp. Asii k Altaji. J. rolní se
začíná s úspěchem pěstovat v SSSR i u nás. Účinnými látkami drogy jsou kromě silice (do 0,2%), obsahující mimo jiné anetol, karvon, mentol a menton, především glykosidicky vázané izoflavony s aglykony formononetinem a onogeninem, triterpen a-onocerin
čili onokol a ononid, což je látka podobná glycyrrhizinu lékořice.
Droga působí diureticky, aniž by dráždila ledviny. Užívá se v nálevu samotná nebo v čajových směsích při chorobách
močového měchýře a močových cest, při močových kamenech a písku, při revmatismu i vodnatelnosti. Spolu s kořeny petržele, lékořice a jalovčinkami je součásti oficinálního močopudného čaje Species diureticae. Rovněž je obsažena v urologickém
čaji a v čaji žlučníkovém, ale i v některých protirevmatických čajových směsích. Dřívější používání drogy v lidovém léčitelství k léčení nemoci hor. cest dýchacích, proti zahlenění a zevně na vyrážky je dnes již obsoletní.
|
Je pravděpodobné, že používání j. k léčeni zasahuje až do starověku. Již ve středověku zaujala pevné místo v lékařství, které si udržela dodnes. Hnědočervený odvar z kvetoucí
natě se dříve používal k barvení vlny; smícháním s kamencem vznikla barva sírožlutá, se zelenou skalicí barva zelená.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
