JALOVEC OBECNÝ
Cypřišovité
Juniperus communis L.
Cupressaceae
 |
|
Dvoudomý jehličnatý keř,nebo menší strom v ČSR je chráněn. 1 - 3 (12) m vys., někdy vícekmenný, s horkou zpočátku hladkou, později trhlinatou, pruhovitě se odlupující,
šedohnědou. Samčí rostliny se vzrůstem kuželovitým, samicí s nízce rozložitým. Větévky jsou trojhranné, hnědé a listy jehlicovité, ve střídavých, trojčetných přeslenech, odstálé, šedozelené, tuhé, ostře pichlavé, svrchu v žlábku s bílým proužkem
(průduchy), vespod tupě kýlnaté, uvnitř s jediným balzámovým kanálkem. Šištice jsou jednotlivé, samčí krátce stopkaté, vejcovité, žluté, z několika šupin, nad nimiž jsou v přeslenech štítkovité tyčinky se 4 prašnými pouzdry, a samicí z četných
zelených šupin; se 3 vydutými a dole srostlými šupinami nejhořejšího přeslenu se střídají 3 přímá vajíčka. Šupiny po oplození vajíček zveličí, srostou a zdužnatějí, šištice se změní nejprv v zelenou, později černomodrou šišticovou (semennou) bobuli
(jalovčinku), uzavírající 1 - 3 podlouhlá, hranatá a světle hnědá semena s kosťovitě tvrdým osemením.
|
Jalovčinky zrají 2 - 3 roky, mezi opylením a oplozením uplyne rok. IV.-V. V ČSSR dosti hoj.; světlé jehličnaté lesy (podrost), pastviny, skály, vřesoviště a slatiny z
nížiny do hor. Druh roste na celé sev. polokouli od již. okraje Arktidy na jih do Atlasu, na Kavkaz a do Himaláje. Na sev. areálu a jinde v subalpínském a alpínském stupni (v Československu z Jizerských hor do Tater) a v Asii vých. od Bajkalu v poddruhu
subsp. alpina (nízký, poléhavý, hustovětvý keř, s krátkými a tlustými větvemi, jehlice vzhůru zakřivené, jen do 15 mm dl., ve sblížených přeslenech). Jalovec může dosáhnout stáří až 2000 let. Nálezy jalovčinek, semen i dřeva již v neolitických
kolových stavbách. - Drogou jsou zralé jalovčinky (Fructus juniperi). Droga nemá obsahovat scvrklé a nevybarvené jalovčinky. Voní pryskyřičnatě a chutná kořenně, palčivě sladce, později hořce. Droga se sbírá na podzim (rukavice!). Hlav. producenty výhradně
sběrové drogy jsou Španělsko, Francie, Itálie a balkánské státy, u nás se sbírá jen na Slovensku. Sběr převážně z rostlin poddruhu subsp. communis. Porušováni drogy jalovčinkami jiných druhů j. je jen výjimečné. Nebezpečnou by byla příměs v podstatě
menších jalovčinek j. klášterského (”chvojky klášterské”) - J. sabina, obsahujících v silici jedovatý sabinol. Mladé větévky tohoto jalovce se dříve zneužívaly k vyhnání plodu. Místo jehlic má šupinkovité listy, tupé a vstřícné, které po rozemnutí
nepříjemně páchnou. Je domovem jen v některých pohořích od Sierry Nevady ve Španělsku do vých. Asie a v Sev. Americe, u nás pouze v Pieninách. Často se ale vysazuje pro ozdobu. Používání jalovcového
dřeva (Lignum juniperi) z kořenů, kmínků a tlustších větví jako léčivé drogy je již obsoletní. Účinnou látkou jalovčinek je silice (0,2 - 2, ø 1%), podobná silici terpentýnové. Jejími složkami jsou mono- a seskviterpenické uhlovodíky a kyslíkaté
terpenické sloučeniny (např. a - a b -pinen, kamfen, limonen, myrcen, kadinen, elemen, humulen, karyofylen a další), ale především diureticky účinný terpineol-4. Dále obsahují pryskyřičné kyseliny, flavonoidy a až 30% invertního cukru. Obsah silice záleží
na mnohých podmínkách ovlivňujících matečné rostliny. Nejvyšší obsah silice byl nalezen v droze sbírané v Jugoslávii, Albánii, Itálii a Francii.
Droga působí především močopudně a dezinfekčně. Užívá se v nálevu nebo výluhu samotná či v čajových
směsích (např. Species diureticae) při chorobách močových cest a vodnatelnosti. Nesmí se však používat při zánětech ledvin i v těhotenství. Jalovčinky se uplatňují omezeně a při poruchách trávení a při nachlazení jako diaforetikum a expektorans.
Zevně je doporučován jejich lihový nebo olejový výtažek jako mazání nebo přísada do koupelí při léčení revmatismu. Ve veterinářství je používáni jalovčinek jako diuretika běžné.
|
Jalovčinky jsou osvědčeným kořením při úpravě zvěřiny, ryb a zeleniny (kysané zelí). Nepostradatelné jsou při výrobě některých alkoholických destilátů (borovička, džin,
geniévre, Steinhäger), jež se připravují z kvašených jalovčinek. Při domáckém uzení vepřového se dříve používalo i vonné jalovcové dřevo. Průkazně se j. jako léčivka objevuje v lidovém léčitelství i lékařství až ve středověku, kdy byl součástí vykuřovacích
prostředků při morových epidemiích, prostředkem močopudným i ”krev čistícím”. V parkové i zahradní kultuře je mnoho jeho okrasných, tvarem i barvou odlišných kultivarů.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
