ČERNOHOŘČICE SETÁ
Brukvovité (křížaté)
Brassica nigra (L.) W. D. J. Koch
Bas.: Sinapis nigra L.
Syn.: Melanosinapis communis C. Schimp. et Spenn.
Brassicaceae (Cruciferae)
 |
|
Jednoletá bylina, s lodyhou 50 - 100 cm vys., dole ± štětinatou, nahoře lysou, ± zpříma odstále větvenou. Listy jsou střídavé, řapíkaté, dol. a střed, lyrovité,
roztroušeně běloštětínaté, hustě zubaté, hor. listy menší, ± lysé,-modrozelené, vejčitě až podlouhle kopinaté, oddálené zubaté. Květenství tvoří koncové, nahloučené, bezlistenné hrozny. Květy jsou obojaké, bisymetrické, dvoučetné, krátce stopkaté,
s volnými obaly. Kališní lístky jsou 4 ve dvou kruzích, úzce čárkovité, ± lysé, rozestálé, žlutozelené a korunní také 4, ale v jednom kruhu, živě žluté, obvejčité a nehetnaté. Tyčinky jsou čtyřmocné a semeník svrchní ze 2 plodolistů. Plodem jsou
čtyřhranné, k vřetenu plodenství přitisklé šešule, s nitkovitým, kuželovitě ztloustlým zobánkem (čnělka!). Semena jsou kulovitá, temně červenohnědá, jemně síťnatě dolíčkatá, po 4 - 10 v každém z obou pouzder šešule. VI. - IX. V ČSSR se v teplejších
oblastech místy pěstuje na koření, také jako olejnina, pícnina, na zelené hnojení a pro včely. Dosti hoj. až roztr. zplaňuje (pole, náspy, rumiště, skládky, pustá místa a u cest) z nížiny do podhůří. Druh je pův. snad ve Středomoří. Zplaňováním
z kultur a zdomácňováním se rozšířil ve většině mírného pásu sev. polokoule, hoj. však pouze v Evropě,
|
Malé Asii a v Africe na jih až do Etiopie. - Drogou jsou semena (Semen sinapis nigrae). Rostliny se sklízejí, jakmile jsou plody žlutohnědé. Droga je bez pachu, chutná
olejnatě a palčivě hořce. Č. se v Evropě pěstuje ve většině států, z Vel. Británie a Francie do SSSR, balkánských států a Turecka, dále v sev. Africe, Malé Asii, Indii, Sev. Americe a Chile. Dosavadní výnosy jen 10 - 14 q/ha. Význačnou složkou drogy
je hořčičný glykosid, vlastně glukosinalát sinigrin. Při drcení semen se z buněk uvolní ferment myrozináza, který rozkládá sinigrin na glukózu a hořčičnou silici (± 1%). Dále semena obsahují až 37% oleje, složeného z glyceridů mastných kyselin, především
kys. erukové, linolové a olejové. Vedle oleje jsou v droze dále bílkoviny a nepravý alkaloid sinapin, který byl zjištěn u většiny zástupců čel. brukvovitých (Brassicaceae). Je to ester cholinu s kys. hořčičnou.
Donedávna se terapeuticky využívaly především dráždivé účinky hořčičné silice zevně jako mazání nebo náplast,
a to při revmatických bolestech a ischiasu. V poslední době se farmakologicky potvrdily účinky hořčičné silice známé již dlouho v lidovém léčitelství na zvýšení žaludeční sekrece, činnost stinných žláz a střevní peristaltiku; potvrdilo
se, že účinkuje jako cholagogum a že má antibakteriální účinek. Dále bylo zjištěno i příznivé ovlivnění srdeční činnosti, zvýšeni krevního tlaku, rozšíření cév, pokles trombocytů a zvýšení fibrinolýzy. V lékařství lze tedy kromě zevního
použití při revmatických bolestech (nadměrné a dlouhodobé používání může snadno vyvolat záněty pokožky a puchýře!) očekávat i jiné uplatněni při použití vhodné lékové formy, a to ve výše uvedených indikacích.
|
Daleko největší je její použití jako stolní hořčice, již po století známého a dnes celosvětové užívaného kořenného přípravku. Z hrubě rozdrcených semen se odlisuje olej
(používá se jen jako technický vzhledem ke škodlivosti kys. erukové), výlisek se jemně rozemele, zředí vínem nebo ovocným moštem, octem a vodou, přidá se mouka, cukr, sůl a v různém poměru některé druhy mletého koření. Pro farmaceutické a potravinářské
účely se pěstuje také hořčice bílá (Sinapis alba), původem nejspíš také ze Středomoří, a brukev hořčičná (Brassica juncea), tzv. sareptská hořčice, pocházející z již. a vých. Asie a pěstovaná v oblastech z vých. Evropy do Střed. Asie. K
výrobě stolní hořčice se používají semena všech tří druhů. V ostřejších hořčicích převažuje č., v jemnějších hořčice bílá nebo brukev hořčičná. Nejstarší předpis na výrobu stolní hořčice uvádí starořímský spisovatel Columella. Pěstování č. i hořčice
bílé doporučoval už v 9. stol. císař Karel I. Veliký. Ve 13. stol. mělo monopol na výrobu hořčice město Dijon ve vých. Francii. Její dnešní světovou výrobu lze odhadnout na 150 000 q ročně. Semena uvedených druhů jsou i součástí nakládacích kořenných
směsí pro okurky, houby a zeleninu.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
