ZEMĚŽLUČ HOŘKÁ
Hořcovité
Centaurium erythraea Rafn
Syn.: C. umbellatum Gilib., C. minus Moench
Erythraea centaurium (L.) Borkh.
Bas.: Gentiana centaurium L
Gentianaceae
 |
|
Dvouletá, řidčeji jednoletá nebo ozimá bylina. Lodyhy jsou 10 - 50 cm vys., přímé, ± jednotlivé, čtyřhranné, nahoře vidličnatě větvené. Listy jsou vstřícné, celokrajné,
přízemní v růžici, s krátkým řapíkem a s obvejčitou až eliptičnou čepelí, lodyžní přisedlé, podlouhle vejčité až kopinaté. Květenství je chocholíkovité, složené z vidlanů, ± husté. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, se srostlými
obaly a různočnělečné. Kalich je trubkovitý, s kopinatými zuby a koruna řepicovitá, růžová až růžově červená, zřídka bílá, s eliptičnými až kopinatými trojžilnými cípy. Tyčinky jsou vetknuté při ústí dl. korunní trubky. Semeník je svrchní, ze 2
plodolistů, 1- nebo skoro 2pouzdrý, se 2 nástěnnými semenicemi. Plodem je čárkovitě válcovitá, přehrádkosečná tobolka pukající 2 chlopněmi, ± delší než vytrvávající kalich. Semena jsou velmi četná, droboučká, se síťnatě žilkovaným osemením. VII.
- IX. V ČSSR roztr. až dosti hoj.; okraje lesů, paseky, světlé křoviny, suché stráně, meze, ušlapané palouky, polní cesty z nížiny do hor (až po hor. hranici souvislého lesa), na nejrůznějších podkladech.
|
Dobře se daří hlav. v zapojeném travním porostu a na obnažených minerálních půdách, např. v zářezech silnic a cest, v místech lesních vývratů apod. Druh roste v Evropě,
v záp. a ve Střed. Asii a severozáp. Africe, s těžištěm rozšíření v mírném pásu. Zavlečené v Sev. a Již. Americe, Austrálii a na Nov. Zélandě. Dosti proměnlivý druh se nověji člení na několik poddruhů, z nichž u nás roste patrně jen subsp. erythraea.
Stejně hodnotnou drogu jako z. hořká skýtají i dva další u nás domácí druhy, a to z. obecná (C littorale; bas. Chironia littoralis), s přízemní růžicí listů a s lodyžnimi listy čárkovitými, a z. spanilá (C. pulchellum; bas. Gentiana
pulchella) bez přízemní růžice a s lodyhou již odzdola bohatě větvenou; oba druhy na obdobných stanovištích jako z. hořká, ale roztr. až vz., i na slaniskách, slaných loukách a slatinách. - Drogou je nať (Herba centaurii minoris), seřezávaná
nožem nebo odstříhávaná bez neolistěných dol. částí lodyh. Někdy se sbírají jen kvetoucí vršky rostlin. Droga špatně sušená snadno plesniví. Droga je světle zelená, s četnými růžovými květy, ale nepřekvetlá a bez plodů. Je bez pachu a chutná intenzívně
hořce. Droga dosud výlučně sběrová, a proto i často nedostatková. Drogu dodávají na trh balkánské státy, Maroko a Alžírsko. V droze se objevuje i sběrový materiál z jiných druhů rodu, což není na závadu a vzhledem k nedostatku drogy se připouští. Omezeně
se provádějí v některých státech střed. Evropy pokusy s pěstováním zeměžluči, zatím bez pozoruhodných výsledků. Účinnými látkami drogy jsou hořčiny, především genciopikrosid, erytaurin přecházející v erytrocentaurin a málo významné doprovodné látky.
Ve stopách je obsažena silice blíže neznámá.
Zeměžluč patří s hořci a vachtou k významným domácím hořčičným drogám. Předpisuje se při poruchách trávení
a zažívacích potížích jako výborné amarum. Rovněž přispívá ke zlepšení funkce žlučníku a peristaltiky střev. Užívá se v nálevu samotná nebo v čajových směsích, v galenických přípravcích (např. tinktuře) samotná nebo jako součást složené
hořké tinktury (Tinctura amara). Výtažek drogy je součásti některých hromadně vyráběných léčivých přípravků, používaných např. proti dyspepsii. Při léčbě z. nebyly zjištěny žádné nepříznivé vedlejší účinky. V lidovém léčitelství se droga uplatňuje
se stejnými indikacemi. Ve veterinárním lékařství se přidává do přípravků ke zlepšeni trávení.
|
Je významnou součásti bylinného základu žaludečních likérů. Z. je jako léčivka známa od starověku, zejména u národů Středomoří. Římský polyhistor Plinius ji nazval “tel
terrae”, tj. “žluč země”, právě pro její výrazně hořkou chuť. Ve starých bylinářích byla doporučována proti většině zažívacích neduhů. V současnosti je nedostatkovou, velmi ceněnou drogou a její možnosti většího používání jsou touto skutečností omezeny.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
