ZEMĚDÝM LÉKAŘSKÝ
Zemědýmovité
Fumaria officinalis L.
Fumariaceae
 |
|
Jedovatá, jednoletá bylina, lysá, modrozeleně ojíněná, 10 - 40 cm vys. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, dutá, rozvětvená a ± rýhovaná. Listy jsou střídavé, řapíkaté,
s jemnou, 2krát zpeřenou čepelí, s lístky řapíčkatými, dlanitě členěnými až zpeřenými v čárkovité, tupé nebo špičaté úkrojky. Květenství tvoří ± bohaté, koncové a přímé listenaté hrozny. Květy jsou obojaké, souměrné, ± 8 mm dl., dvoučetné, s volnými
obaly. Kališní lístky jsou vejčitě kopinaté, nepravidelně zubaté, zdéli ± třetiny koruny, později opadavé a korunní lístky 4 (2+2), nachové, na špičce tmavší, hor. vnější protažen dozadu ve vakovitou ostruhu s medníkem, dol. je rovný, oba vnější
± objímají podlouhlé a na špičce srostlé vnitřní lístky. Tyčinky jsou 2, dvoubratré a trojčlenné; prašník tyčinek je složen ze 4 prašných váčků patřících třem různým tyčinkám. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem je kulovitě
obledvinitá, na vrcholu mírně vmáčklá, zelená, za sucha svraskalá nažka, na stopce zpříma odstálá, 2krát delší než podpůrný listen.
|
Semeno je kulovité, červenohnědé. IV. - IX. V ČSSR dosti hoj.; pole, zahrady, vinice, pustá místa, u cest a plotů, převážně jako plevel obdělávaných půd z nížin do podhůří.
Druh roste skoro v celé Evropě (chybí jen na nejzazším sev.), dále v Malé Asii, oblasti Kavkazu, sev. Íránu, vz. na již. Sibiři a posléze v sev. Africe. Pův. je zřejmě jen ve Středomoří, kde je součástí původních společenstev na skálách a píscích. Na
drogu se sbírají také další druhy zemědýmu, hlav. z. Wirtgenův (F. wirtgenii), z. Vaillantův (F. vaillantii), z. Schleicherův (F. schleicheri), rozšířené v Evropě a záp. Asii, a pak z. zobánkatý (F. rostellata) rostoucí pouze
v Evropě (jižnější oblasti mírného pásu a dále na jihu). Uvedené druhy jsou u nás rozšířeny dosti hoj. až vz. na obdobných stanovištích jako z. lékařský, ale jen v nížině a pahorkatině teplejších oblastí. Vzhledem jsou si druhy zemědýmu značně podobné.
- Drogou je kvetoucí nať (Herba fumariae), nepřekvetlá a bez plodů. Jejich zastoupení v droze nelze vyloučit, plody však z usušené natě vypadají a z drogy se odsítují. Je to výlučně sběrová droga, které je zatím dostatek. V dobrém porostu se sebere za
1 hod. 2 - 3 kg. Droga má světle zelenou barvu listů a fialové květy, má slabě makovou vůni a hořce až nepříjemně hořkoslaně chutná. Účinnými látkami drogy jsou alkaloidy. Největším podílem je z nich zastoupen protopin neboli fumarin (± 0,3%), dále skoulerin,
sinaktin, tetrahydro-koptisin a fumarofycin. V čerstvé šťávě rostlin byly zjištěny korydalin, bulbokapnin, loliolid a ještě další, zatím málo známé alkaloidy. Z drogy byly izolovány hořčiny, kys. fumarová a doprovodné látky.
Soubor alkaloidů drogy ovlivňuje hladké svalstvo, střevní peristaltiku, působí močopudně a žlučopudně.
V lékařství se užívá nálev ze samotné drogy při zažívacích potížích, které jsou zaviněny nedostatečností nebo poruchami jaterních a žlučníkových funkcí. Z. se považuje většinou za močopudnou a projímavou, tedy v lidovém pojetí i “krev
čistící” drogu. Vhodnou lékovou formou je i lihový výluh drogy, který se užívá po kapkách. V léčebných dávkách droga neúčinkuje jedovatě a otravy lidí z. nejsou známé. Pokusy však prokázaly, že protopin působí u studenokrevných zvířat narkoticky,
u teplokrevných zvířat zvyšuje krevní tlak, později poškozením vázomotorického centra tlak prudce klesá a smrt nastává zástavou dechu. V lidovém léčitelství se doporučuje droga zevně do koupelí na ekzémy nejasného původu a na krvácivé hemeroidy.
Vnitřně doporučuje lidové léčitelství odvar z. jako potopudný prostředek.
|
Droga byla údajně známa již ve starověku i ve středověku, s mnohými neopodstatněnými indikacemi vedle výše uvedených, které se udržely dodnes. I když je dnes význam drogy
omezený, nelze vyloučit její bohatší využiti jako zdroje četných, většinou ještě neprozkoumaných alkaloidů.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
