VACHTA TROJLISTÁ
Vachtovité
Menyanthes trifoliata L.
Menyanthaceae
 |
|
Vytrvalá bylina v ČSSR částečně chráněná, 15 - 40 cm vys., lysá, s tlustým, článkovaným, rozvětveným, šupinatým a plazivým oddenkem. Lodyhy jsou přímé až vystoupavé,
bezlisté (stvol!), s vrcholovým hroznem květů. Listy jsou střídavé, jen přízemní trojčetné, s dl., dole pochvovitě rozšířeným řapíkem a s lístky až 10 cm dl., ± přisedlými, obvejčitými až kosníkovitými, celokrajnými, mělce chobotnatými nebo vroubkovaně
zubatými, na vrcholu zaokrouhlenými až zašpičatělými. Květenství tvoří krátký, přímý, ± jednostranný hrozen z 10 - 20 květů v paždí vejčitých listenů. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, se srostlými obaly a různočnělečné. Kalich
je hluboce pětidílný, s tupými ušty a koruna šir. nálevkovitá, vně bledě růžová, uvnitř skoro bílá, pětiklaná, ± masitá, s cípy svrchu hustě a dl. třásnitými. Tyčinky jsou
vetknuté do korunní trubky. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem je kulovitá až vejcovitá, suchomázdřitá tobolka, nepravidelně se otvírající 2 šikmými chlopněmi nebo trvale uzavřená.
|
Semena jsou četná, kotoučkovitá, lesklá, hladká a světle hnědá, s korovitým osemením. V. - VI. V ČSSR roztr.; bažinaté louky, slatiny, rašeliniště, mokré příkopy, okraje
rybníků (jen v mělké vodě!) z nížiny do hor, místy v čistých menších porostech. Druh roste na sev. polokouli, převážně v mírném pásu, dále k jihu jen v horách; na sev. na Island a do záp. Grónska, na jih na severozáp. pobřeží Afriky, do Zakavkazska,
Himaláje, Jünn-nanu v již. Číně, v Americe, v Kanadě a USA. Rod. Menyanthes je monotypický, fylogeneticky i taxonomicky značně izolovaný. Tvrdá semena vachty patři ke starým rostlinným fosiliím v pleistocénu od preglaciálu. V zamrzající vodě přezimují
rostliny oddenky, v nezamrzající také zelenými řapíky bez čepelí, vytvářejícími často i ± zelené náhradní kořeny. - Drogou jsou listy (Folium trifolii fibrini) sbírané na začátku
léta, protože později začínají žloutnout a jsou jako droga nevhodné. Rostliny, z nichž byly sebrány listy, do měsíce znovu obrazí a sběr je možno opakovat. Včasné sušeni po sběru zaručuje, že listy si zachovají přirozenou barvu a nehnědnou. Droga je
zelená, bez pachu, s intenzívni hořkou chutí, kterou zanechává dlouho na jazyku. Obsahuje glykosidicky vázané hořčiny, z nichž nejznámější je loganin, důležitý zástupce iridoidů, tvořený monoterpenickým aglykonem loganetinem a D-glukózou. Další izolované
hořčiny jsou mentiafolin, foliamentin, jeho dihydrosloučeniny a swerosid. Hořčiny jako hlav. obsahové látky drogy určují i její použití. Je to typické stomachikum a amarum.
V lékařství i lidovém léčitelství se z ní připravuje nálev nebo je součástí žaludečních čajů. Terapie využívá
i galenické přípravky z drogy (tinktura, extrakt), popřípadě hromadně vyráběné léčivé přípravky, které obsahují z drogy izolovaný soubor hořčin. V léčebných dávkách nemá droga žádné vedlejší účinky. Používá se k odstranění zažívacích potíží
rozmanitého původu, k odstranění nechutenství a v kombinaci s mátou a kozlíkem (tzv. nervový čaj) k léčení zažívacích poruch nervového původu. V lidovém lékařství kdysi používali vachtu i jako prostředek proti horečkám, tato indikace
je dnes obecně obsoletní.
|
Jako léčivka je známa až od 17. stol., dříve se nepoužívala. Její obliba díky spolehlivým účinkům stoupala a dnes patří mezi základní suroviny k získávání přírodních hořčin.
Stala se postupně nedostatkovou drogou, a to nejen u nás. Přispělo k tomu i její zvýšené používání při výrobě hořkých žaludečních likérů. Sběr jako jediný zatím možný způsob získávání drogy je u nás omezen jejím dosud částečným chráněním, ale v blízké
budoucnosti může být sběr i zakázán, bude-li vachta chráněna úplně. Je to pravděpodobné, protože přirozených nalezišť vlivem meliorací a jiných zásahů ubývá. Proto se uvažuje již dnes o jejím pěstování v rámci specializovaných zemědělských podniků. Pro
pěstování se mají použít mělké, jinak nevyužitelné vodní nádrže. Zavádět pěstování vachty bude zřejmě složité, i když zdánlivě není tato bažinná rostlina ”náročná”. Je známo, že u této ekologické skupiny rostlin je jejich odolnost a přizpůsobivost jen
málo změněným podmínkám velmi malá a že jsou .ekologicky jen nepatrně plastické.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
