ROZMARÝNA LÉKAŘSKÁ
Hluchavkovité (pyskaté)
Rosmarinus officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)
 |
|
Polokeř, vždyzelený, 50 - 150 cm vys., aromatický, s přímými, vystoupavými, zřídka položenými, hustě větvenými stonky s šedou horkou. Listy jsou ± kratičce řapíkaté
a křižmostojné, s čárkovitou, kožovitou, svraskalou, svrchu zelenou, vespod šedoplstnatou čepelí s podvinutými okraji. Květenství tvoří lichoklasy v úžlabí hor. listů, tvořené lichopřesleny z 5 - 10 květů. Květy jsou obojaké nebo také jen samičí,
na téže rostlině nebo odděleně na různých jedincích, souměrné ± pětičetné, se srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý, dvoupyský, zřetelně žilkovaný a koruna ± 2krát delší, modrofialová, zřídka růžová nebo bílá, dvoupyská, s hor. pyskem hluboce vykrojeným
a s dol. s vel., lžícovitým střed. lalokem. Tyčinky jsou 2, zadní chybějí. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů. Plodem jsou 4 obvejcovité, hnědé a hladké tvrdky. III. - V. V ČSSR se místy pěstuje, převážně jako ozdobná, hrnková kultura. Druh roste
planě pouze v Portugalsku a ve Středomoří ze Španělska na řecké ostrovy a na protilehlé části sev. Afriky.
|
Místy tam roste pospolitě a dosti hoj. a tvoři význačnou součást vždyzelených macchií. Ve Středomoří se r. pěstuje již od starověku (koření, léčivka, symbolická rostlina),
mnohde zplaněla a zdomácněla, např. Azory, Jugoslávie, Albánie, Bulharsko, Egypt, Krym, také ve Švýcarsku. Její kulturu na sev. za Alpy rozšířili snad již Římané, pravděpodobně to však bylo až za Karla I. Velikého, také pod vlivem klášterních zahrad.
Polní kultury r. jsou nejen ve Středomoří, ale také v Anglii (mírné a vlhké zimy), kde se pěstuje již od 9. stol. - Drogou jsou listy (Folium rosmarini), získávané odlistěním natě, nejlépe až po usušení, s následným přečištěním na sítech. Suché listy
jsou zavinuté, tvarem i barvou spíše připomínají jehličí. Droga má typickou kafrovitou vůni a kořennou, ostrou, nahořklou chuť. Na drogu se u nás ani jinde ve střed. Evropě r. nepěstuje. Získává se z porostů mezikultur v olivovnikových hájích nebo pomerančovníkových
sadech, popřípadě z drobných políčkových kultur v některých státech ve Středomoří. Největším producentem drogy je Španělsko (vých. provincie a Mallorca), dále Baleáry, Jugoslávie (Dalmácie), Francie a Itálie. Droga se produkuje též v Tunisku, Maroku,
Řecku a na černomořském pobřeží SSSR. Droga je převážně určena pro potravinářství a hlav. pro průmysl vonných látek, v tom případě se zpracovává celá kvetoucí nať v primitivních destilovnách u jednotlivých pěstitelů. Pouze nepatrná část z celkové produkce
je použita jako droga ve farmaceutickém průmyslu. Její kvalita je většinou vyhovující. Droga obsahuje 1,5 - 2,5 procenta silice s cineolem jako hlav. složkou (30%) a dále s borneolem, bornylacetátem, kafrem, kamfenem, limonenem a pineny. Významnou součásti
drogy je rozmarýnová kyselina (0,2 - 0,3%), označovaná též jako ”labiátová tříslovina”. Dále droga obsahuje flavonové glykosidy, hořčiny a méně významné doprovodné látky. Údaje o alkaloidech v droze, často citované, nebyly nověji potvrzeny.
V lékařství i lidovém léčitelství v oblasti Středomoří se rozmarýnová droga stále hoj. používá, ve středoevropské
medicíně je prakticky obsoletní. Cení se její účinky protikřečové při poruchách zažívání, cholagogní a nervy uklidňující. Předpisuje se v nálevu samotná nebo v čajových směsích. Osvědčila se při žlučníkových potížích, poruchách trávení,
střevních kolikách, při nechutenství a jako dezinfekční prostředek při infekcích močových cest. Důležité je správné dávkování, protože vys. dávky působí nepříjemné záněty zažívacího i vyměšovacího ústrojí. Zevně se doporučuje do koupeli jako
prostředek dráždící a prokrvující pokožku, který má i dobré dezinfekční vlastnosti, do protirevmatických mazání a k potíráni čela a spánků při migréně. V kosmetice se používá rozmarýnová silice do vlasových koupelí, do mýdel a některých
typů kolínských vod. Je také součástí některých bylinných likérů.
|
Jako koření pro masa a uzeniny, do omáček apod. má význam především ve francouzské, italské, anglické, ale i americké kuchyni. R. se dnes využívá v lékařství mnohem méně
než v potravinářství a kosmetice a ani do budoucna nelze počítat se změnou ve prospěch farmacie.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
